Atlantská škola
Home Kalendář kurzů Studijní plán Články a recenze Registrace Kontakt
[ LOGIN ]
Články o Atlantidě
Spirituální psychologie
Starodávné civilizace
Třetí oko a intuice
Spirituální integrita
Hvězdy a krystaly
Lightworker
Fyzické tělo a instinkt
Láska a komunikace
Recenze

Má zkušenost s rakovinou

PUBLIKOVÁNO: 08.02.2018, AKTUALIZACE: 19.02.2018

Jsou lidé, kteří se ze smrtelných nemocí vyléčí alternativní cestou. Já tento případ nejsem. Lidé ve spirituálních kruzích mají často přání vše vyléčit alternativně a myslet si, že všechno jde, když se chce. Byla jsem jednou z nich a pak jsem musela spadnout na Zem. Tuto zkušenost bych ale za nic nevyměnila – nechala jsem si pomoci a poznala jsem posvátnost procesu léčení na oddělení onkologie. Nejčastěji lidé onemocní vážnou nemocí a začnou se otevírat spiritualitě a smyslu života. Já jsem tomu byla už před onemocněním otevřená a naopak jsem se potřebovala více přiblížit svému tělu.

Na konci roku 2012 jsem se cítila vyčerpaná. Ale splnila jsem úkol, kvůli kterému jsem se narodila a mohla si odpočinout. Nevěděla jsem, co budu dělat dál, ale měla jsem skvělého přítele – přála jsem si prožít 21.12.2012 spokojená v soukromí i v práci. V roce 2013 bylo něco jinak. Na jaře 2013 jsem si nahmatala bulku v pravém prsu, šla jsem na histologii a paní doktorka na Karlově náměstí v Praze mi řekla, že nález je pozitivní, že mám invazivní duktální karcinom prsu.

Vůbec jsem nebyla v šoku. Vůbec jsem se neptala, proč já. Co jsem ale vnímala od začátku, byl zvláštní stav vědomí, do kterého jsem se dostala. Jakoby se mi otevřel nový svět s širším, klidnějším vnímáním. Nebyla jsem překvapená - to, že mi našli rakovinu v těle, dávalo smysl. Jakoby to, co bylo nevědomé na úrovni duše, se projevilo v těle. Předtím to ve mně bylo ukryté, teď to bylo v těle projevené. Na určité úrovni to byla úleva, protože to dostalo jméno. Měla jsem v sobě určité emoce, které nešly uvolnit, ať jsem se snažila sebevíc.

V srpnu 2013 jsem podstoupila operaci odnětí nádoru, v nemocnici U Apolináře v Praze, u pana primáře Pavlišty, který odvedl velmi dobrou práci. Musím říct, že pobyt v nemocnici byla pro mě skvělá zkušenost. Na pokoji jsme byly po dvou. Personál byl profesionální, jídlo mi chutnalo, byla tu krásná zahrada, kde jsem se mohla procházet. Holka, co se mnou byla na pokoji, měla nádor ledvin, do půl roku zemřela… Bylo zvláštní vejít na oddělení, na jehož dveří byl nápis Onkologie. Nechala jsem si pomoci od doktorů - byla to úleva, nemuset se o nic starat. Četla jsem si knihu a vnímala jsem kolem sebe milióny světelných průvodců. Po operaci to ani nebolelo, jen bylo nepříjemné, když mi z těla trčela hadice od drenáže. Po operaci jsem odmítla ozáření i chemoterapii. Tím, že mi odňali nádor, se mi ulevilo – odňali negativní energii, která mě zatěžovala. Bylo mi lépe a byla jsem ráda, že si všechno nemusím odpracovat sama. To jsem si ještě říkala, že se tu příště vrátím a budu rodit...

Věděla jsem, že tím vším procházím kvůli něčemu hodně hluboce zasunutému v nevědomí. Že to souviselo se vztahem mezi mužem a ženou u mě a v mém rodě. Neviděla jsem v této oblasti žádné světlo a nemohla jsem s tím nic dělat. Vrátila jsem se k příteli, kterého jsem nade vše milovala, ale se kterým to bylo vždy komplikované. Nechápala jsem. Tím, že jsem v roce 2012 splnila úkol, ptala jsem se své duše, jestli tu na Zemi mám nadále být. Mlčela. Bylo pro mě důležité pocítit její impulz, ale ten nepřicházel.

V létě 2014 jsem byla na mamografu a nic tam nenašli. Na jaře 2015 se objevil nádor na tom samém místě – pořád jsme se nedokázali rozejít se starodávným přítelem – už to ani nebyl vztah, ale nešlo to ukončit. V létě 2015 už bylo jasné, že se to vrátilo. Paní doktorka Zimovjanová na Onkologické ambulanci na Karlově náměstí mi na kontrole řekla, že je třeba odňat celé pravé prso a pak projít chemoterapií a ozařováním, což jsem nechtěla. Odmítla jsem. Zeptala jsem se své duše, jestli se alternativně vyléčím, a ona řekla ano. Což nebyla pravda.

Paní doktorka mi řekla, že jestli se nebudu léčit, zemřu. Asi na jiného jedince by tyto věty působily otřesně, ale se mnou to nic neudělalo – vnímala jsem to jako její názor. Nesouznělo to se mnou. Podepsala jsem revers. V čekárně jsem potkala pána, který mi domů chodil spravovat kotel, když bylo třeba. Nechápal mé rozhodnutí, protože nádor byl malý. Jeho nádor byl agresivní, do půl roku zemřel... Následovala jsem své vědomí. Rozhodla jsem se vyléčit alternativně. Nemohla jsem jinak. Začala jsem hledat na internetu. Se starodávným přítelem už jsem se definitivně rozešla.

Je listopad 2015, sedím s kamarádem v restauraci na Náměstí Bratří Synků v Praze. Povídáme si. Říkám mu - co mnou otřáslo, nebylo to, že mám rakovinu a že mohu zemřít, ale to, že se rozhoduji převzít zodpovědnost za svůj život. Rozhoduji, jak se budu léčit. Tady mi to došlo. Že mohu zemřít, a to kvůli neléčení se prostředky konvenční medicíny. Že bych si za to mohla sama. Toto byla ta nejtěžší chvíle z celé zkušenosti s rakovinou. Byla jsem na pomezí života a smrti. Procházela jsem zasvěcením, dotýkala jsem se největší tmy, nejnižších hlubin sebe. V této chvíli jsem se smířila se smrtí a překročila jsem strach ze smrti. Bylo to zvláštní období. Nezamykala jsem na noc dveře u svého bytu, protože ze mě úplně odpadl strach o sebe. Já se vlastně už dotýkala smrti, takže jsem se nemusela ničeho bát. Byla jsem ve spojení s něčím silným. Můj život byl v mých rukou.

Má rodina se o mě bála. Sestra mě dokonce chtěla dotáhnout léčit se proti mé vůli, což se mě velmi dotklo. Musela jsem své rodině neustále vysvětlovat, jak to vnímám a jsem ráda, že to nechali na mně. S jednou kamarádkou jsem se musela přestat scházet, protože jsem nemohla vystát její útrpný pohled a to, jak mi pořád chtěla pomoci, což jsem nepotřebovala. Přestala jsem učit jednu studentku angličtiny, protože mě pořád nutila jít se co nejdříve léčit. Potřebovala jsem, aby ke mně lidé přistupovali stylem: "Ahoj, jsem rád, že tě vidím. Jak se máš? A mimochodem, jak jde léčení?"

Začala jsem hledat informace. Dívala jsem se na videa Jaroslava Duška a Vladimíra Kafky. Pořad o muži, křesťanovi, který se vydal na pouť a vyléčil se z rakoviny prostaty. Další Čech držel hladovku, nádor zmizel a už se nikdy neobjevil. Shlédla jsem všechny dokumenty řady The Truth About Cancer. Mluví se tu o centrech, které jsou v Mexiku nebo v Německu, kde se dá rakovina vyléčit alternativně. Jedno z nich jsem dokonce kontaktovala, ale léčba by byla velmi drahá. Shlédla jsem videa Chris beat cancer, kde Chris popisuje spoustu případů Američanů, kteří se alternativně vyléčili z rakoviny. Vyzkoušela jsem čínskou medicínu. Četla jsem články od Michala Sharka – Jak vyléčit rakovinu. Četla jsem Brandon Bays, jak si vyléčila rakovinu dělohy alternativně. Několikrát jsem měla ayahuascu u Augustýna - doporučuji. Sledovala videa MUDr. Karla Erbena o homocysteinu. Uvažovala jsem o Breussově dietě - koupila jsem si jednu láhev zeleninové šťávy, která mi vůbec nechutnala.

Po celý rok 2016 jsem jednou za tři týdny až jednou za měsíc chodila na terapii Cesta k Josefině Zemanové, což mi velmi pomohlo - Josefinu jako terapeutku doporučuji. Uvolnila jsem ze sebe spoustu emoční zátěže a od té doby jsem lehčí o 100 kg :) Byla jsem na přístroji Bicom Optima u Lukáše Bulína - doporučuji. Nechala jsem si poslat ze zahraničí přípravky jako EGCg, Curcumin complex, Quercetin. Byla jsem u MUDr. Peter Hajduka na Aura Medical Clinic, který se vyléčil z rakoviny mozky pomocí ayahuascy – setkání mi nic nedalo. Byla jsem u peruánského šamana Juan Carlos Gomez – nedoporučuji, zachoval se velmi neprofesionálně... Několikrát jsem podstoupila nitrožilní aplikaci vitamínu C na InPharm Clinic v Praze. Neměla jsem ráda, když mi lidé dávali různé doporučení, jak se léčit. Oni se na mě vůbec nenapojili. V té době jsem měla skvělého přítele, bývalého kriminalistu.

Snažila jsem se změnit jídelníček. Zkusila jsem nejíst čokoládu, kterou miluji, ale nešlo to. Zkusila jsem týden jíst jen saláty a zeleninu a vysadit kávu, kterou miluji. Po týdnu jsem s tím musela přestat, protože jsem to už nedávala a začala se cítit „mimo“. Bylo zajímavé si dát po týdnu kávu a vnímat, jak kofein mění realitu. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že jíst to, na co mám chuť, je pro mě důležité. Že své tělo přijímám se vším, na co má chuť.

Nádor ale rostl a začal utlačovat proud lymfy do pravé horní končetiny, což v noci postupně víc a víc bolelo. Mohla jsem si tím procházet, protože můj druh rakoviny nebyl tak agresivní. Později na CT bylo vidět, že se rakovina rozšířila do žebra, hrudní kosti a do plic.

V lednu 2017 to přišlo. Dostala jsem impulz k životu. Velmi silně, ve všech vnitřnostech, jsem pocítila pud sebezáchovy. Na to nikdy nezapomenu. Pocítila jsem v celé své bytosti, že se chci léčit. Ještě mi nedocházelo, jestli chci žít, ale ten den jsem se rozhodla léčit konvenční medicínou. Ulevilo se mi, sama jsem k tomu dospěla. Prokázala jsem lásku sama k sobě a nenechala se vmanipulovat do názoru jiného. Každému doporučuji, aby se rozhodl léčit tak, jak chce on.

Nevnímala jsem, že mám s rakovinou bojovat. Že ji mám porazit. Poznala jsem, jak je silná. Nechtěla jsem bojovat s jednou ze svých částí, která pracuje v můj prospěch tím, že ji tvoří, protože to jinak nešlo. Vnímala jsem, že se neumím bránit vůči určitým systémům ega v lidech, že nemám sílu jim čelit. To ano. To byla moje slabost. Že jsem neměla pevné hranice. Bylo mi také smutno, že mé tělo si přeje vytvářet rakovinu. Do léčení jsem už vstupovala bez přítele.

Nejhorší bylo se srovnat s tím, že jsem se nedokázala sama vyléčit. Prohrála jsem. Se všemi schopnostmi, které mám, jsem to nedokázala. Milión věcí jsem v životě zvládla levou zadní. Tady jsem byla postavena do reality neúspěchu. Tisíce lidí se vyléčilo z rakoviny alternativně, já ne. Pamatuji se, jak jsem se dívala na televizní pořad ČT 13. komnata, kde jeden pán prozradil, že mu v jeho nemoci lékaři dávali několika procentní šanci na uzdravení a on se dokázal vyléčit. Začala jsem plakat a odněkud z mého vědomí vyšlo: „Ano, ostatní se vyléčí, ty ne. Abys poznala, jaké to je. Aby sis na tom tak nezakládala.“ Přišel klid.

Na soukromé klinice inPharm Clinic v Jesenici jsem potkala primářku MUDr. Martu Kučerovou. Konečně jsem měla pocit, že mě nějaký lékař vnímá a slyší. To, že jsem se rozhodla léčit a to, že jsem potkala tuto empatickou a profesionální paní doktorku, bylo pro mou léčbu to nejdůležitější. Skutečně se zajímala, jak léčbu snáším. A spolu jsme léčbu korigovaly. Při léčbě jsme byli partneři, průběh léčby byl hladký. Pomohlo mi, že měla zkušenosti, jak takový případ vyléčit. Pomohl mi její nezdolný optimismus - měla v mysli nastavené, že se vyléčím, měla v tom jasno. Bylo to v souladu se mnou. Nezatěžovala mě vyjmenováváním spousty vedlejších příznaků léčby. Když jsem nějaké měla, zavolala jsem a řešily jsme to. Neviděla objekt léčení, ale viděla mě. Nebojovala se mnou, intuitivně poznala, kde mám hranici. Vždy mi řekla svůj názor, vždy ve správnou dobu. Věděla, jak se mnou mluvit. Nepotřebovala jsem jí říkat mnoho věcí o sobě, měla mě přečtenou. Tuto paní doktorku mi seslalo nebe.

Ač žiji v Praze, léčila jsem se na Onkologickém oddělení v Jablonci nad Nisou, kde paní primářka ordinovala. Léčba začala 22. února 2017 první dávkou chemoterapie. Bylo to malé, klidné oddělení, kde sice byla puštěná TV Nova, ale na jiné úrovni tu bylo posvátné ticho. Mezi pacienty vládla úcta a respekt. Všichni jsme byli na stejné lodi. Bylo tu smíření a odevzdání. Teď jsme opravdu nemohli nic dělat, jen to, co do žil přijímáme, nechat působit. Děj se vůle tvá. Během léčení jsem byla ve spojení s velikou silou. Takovou jsem nikdy nepocítila. Může se vám to zdát zvláštní, když přijímáte do těla chemii, ale já cítila, jak se mi do žil vlévá život. Pozorovala jsem lidi, poslouchala je, mluvila s nimi, vyslechla jejich příběhy. To bych jindy neprožila. Byla jsem tam vždy skoro nejmladší. Cítila jsem spoluúčast. I když tělo bylo plné chemie, vnímala jsem posvátnost procesu léčení těla.

Se sestřičkami jsem vždy musela komunikovat. Jasně vyjádřit, jak to vidím já. Třeba jsem jedné z nich řekla: „Tady ne, tady tu jehlu nepíchejte, prosím. Tam to bolí.“ A ona na to: „To nemůže bolet.“ A já na to: „Ale bolí.“ Můj indigový aspekt fungoval - nikomu nic neubírám, jen jasně vyjadřuji, jak to vidím já. Vedlejší účinek chemoterapie byl kašel pro nedostatek kyslíku, zhubnutí a neskutečná únava. Ušla jsem asi 10 metrů a musela jsem se zastavit. Po 5 minutách jsem mohla dál pokračovat. Z tohoto stavu jsem nechápala, jak ostatní mohou jít tak rychle. Měla jsem a mám otok (lymfedém) pravé horní končetiny, protože jsem se začala léčit později – pravou rukou nemohu psát. Můj lymfatický systém byl v permanentní pohotovosti - občas jsem díky tomu zažívala velmi nepříjemné chvíle.

Při léčení jsem se spojila s ženskou linií mého otce. Přišel mi obraz žen, které byly v minulosti utlačované muži, plné zármutku z toho, že s tím nemohou nic udělat. Chtěly, aby někdo uviděl jejich bolest a uznal ji. Bylo mi to líto, vidět je v takových emocích, plakala jsem. Vnímat jejich potlačené a nenaplněné potřeby. Byla jsem s nimi a pak to odešlo.

Těžké chvíle tu byly - na vyšetření CT v březnu 2017 jsem se psychicky složila - byla jsem připravená na nitrožilní chemoterapii, ale ne na aplikaci kontrastní látky do těla a vidět kanylu, která mi trčí z ruky. Sestřička mi ale psychicky pomohla a tady jsem si uvědomila, že jsou všude lidi, kteří vám pomohou - nemusí to být jen rodina - že jsme všude v bezpečí. Někdy jsem se cítila jako mrtvola, bez kapičky života v těle. Bylo to hrozné. Druhý den mi bylo zase lépe.

Ještě než jsem podstoupila léčbu, koupila jsem si paruku ve Štěpánské ulici v Praze, kde byla velmi citlivá paní. Stála přes 5000,-, ale slušela mi. Mohla jsem být v klidu. Smířila jsem se s tím, že mi vypadají vlasy. Když mi pak začaly vypadávat vlasy po velkých kusech, vnímala jsem, že jsem jako had, který se svléká z kůže - nastala transformace mého těla. Dělala jsem si srandu – první den, co jsem v paruce vyšla ven, jsem hned v metru dostala pozvání na rande… což potěšilo :) Ještě více než jindy mě v době léčení těšilo, když mi někdo řekl, že mi to sluší a že vypadám dobře. Potřebovala jsem tuto podporu. Jakoby mi ten člověk předat pozitivitu, že je vše na dobré cestě. 

Vůbec jsem nevěděla, co bude a jak budu léčbu zvládat. Byla jsem připravená nepracovat, měla jsem peníze na účtu a měla jsem oporu ve své matce, která mi byla vždy s láskou k dispozici. Vždycky přijela, navařila, uklidila a opečovala mě. Hodně jsme si povídaly, mohla jsem jí říct, co se děje v mém těle. Někdy jsem chtěla být sama a prožít si to, nenechat se rozptylovat. Měla jsem spoustu času na sebe, vnímat se, přemýšlet, cítit. Léčilo mě světlo, léčil mě duch svatý.

Můj stav mi umožnil, abych po celou dobu pracovala - pořádala kurzy a individuální sezení. Méně, ale přece. Šlo to. Lidi se hlásili, dokonce více, než jindy. Zrušila jsem jen dvě přednášky na festivalech. Byla jsem vedena, kdy vypsat kurz, abych termín skloubila s další chemoterapií. Kurzy šly jak po drátku. Musela jsem před nimi a po nich hodně odpočívat, ale světlo, se kterým na kurzech pracujeme, mi velmi prospívalo a léčilo.

Paradoxně jsem byla v proudu a 4x v zahraničí. V květnu 2017 jsem v Londýně absolvovala kurz Průkopníci úsvitu. Poslední dávku chemoterapie jsem podstoupila v polovině srpna. Na konci srpna jsem se už vypravila k moři na Krétu - bytostně jsem potřebovala moře a slunce. Díky setkání s Řeky a řeckému jídlu se mi do žil vlél život. Na konci září jsem absolvovala kurz Aktivace světelných kódů v Belgii, kde proběhlo obrovské léčení na úrovni duše a světelného těla. Pomohla mi má spřízněná duše Emiel a potkala jsem tu muže, se kterým jsem prožila dvouměsíční, maximálně intenzivní, naplňující a léčivý vztah.

16. listopadu - 22. prosince 2017 jsem prodělala 25 dávek ozáření v Thomayerově nemocnici v Praze. Pracovníci tu byli velmi profesionální. Chodila jsem pravidelně v domluvenou hodinu a byla jsem ráda, že jsem nikdy dlouho nečekala, že personál bere ohled na náš čas. Zacházeli s námi jako s lidmi a ne jako s objekty. Bavilo mě povídat si s ostatními pacienty. Tolik jsem se toho dozvěděla - například, že je spousta lidí, kteří onemocněli rakovinou ve starším věku a odmítli operaci, chemoterapii a ozáření a v klidu do půl roku zemřeli. Ozáření nebolelo, jen, jak jsem měla víc dávek, jsem byla velmi unavená a kašlala jsem pro nedostatek kyslíku v plicích. Bavila mě pravidelnost dojíždění - vždycky jsem si sedla v autobusu dozadu a měla jsem 20 minut na vnímání své energie a klid. Po své dávce jsem jela do kavárny psát své články a připravovat se na kurzy. 23. prosince jsem už seděla v letadle směrem Holandsko strávit tu Vánoce. Byl to zvláštní pocit, poprvé na veřejnosti bez paruky. Být venku a cítit vítr ve vlasech.

18. ledna 2018 jsem byla na vyšetření CT. Nádor je pryč i s metastázami. Jsem v remisi. Oddechla jsem si. Chci žít. Má duše si tu přeje být. Přeje si tu zůstat. Na tuto jasnou odpověď jsem čekala 5 let. Potřebovala jsem se probrat. Projít léčením těla a poznat různé stavy vědomí. Poznat, jaké to je být tak slabá a zranitelná. Nechat si pomoci od své matky, se kterou jsme se hodně sblížily. I se sestrou jsme ušly velký kus cesty a daleko více se teď přijímáme a máme se rády. Se studentkou angličtiny jsme znovu začaly spolupracovat - obě jsme překročily své ego a naší spolupráce si velmi cením.

České zdravotnictví je na výborné úrovni. Dostala jsem vše zadarmo. Většina lékařů jsou ve svém oboru odborníky, ale jako vztah člověk (lékař) a člověk (pacient) je to horší - vůbec nenaslouchají a neberou nás jako komplexní bytosti, jako partnery. MUDr. Mareš Pavel z Onkologické ambulance na Karlově náměstí v Praze dokonce poté, co jsem sestře na recepci sdělila, že už nechci chodit k paní doktorce Zimovjanové, jestli bych nemohla přestoupit k němu, tak bez toho, aby si se mnou promluvil, po sestře sdělil, že když mi nevyhovuje tato doktorka, on mě léčit také nebude - jinými slovy mě poslal někam. Ale bylo to jeho právo. MUDr. Kohlová mi nevyhovovala lidsky ani profesně. Na druhé straně vím, že je lékařů nedostatek a že toho mají hodně. A někteří pacienti jsou nezodpovědní - například když jsem na podzim čekala na PET vyšetření, kde se dopředu musí připravit kontrastní látka, což stojí spoustu peněz, tak několik objednaných pacientů se nedostavilo a ani do nemocnice nedali vědět, že nepřijdou...

Energetické a mentální léčení nestačilo. Potřebovala jsem konvenční medicínu - jako bych přes sebe léčila toho tolik, že jsem musela s pokorou přijat úplně vše, co mi pomůže. Dostala jsem se vědomím do těla. Bylo to odevzdání, ať je vše tak, jak má být - ať zemřu nebo ať žiju. Důvěřovala jsem a nechala to být. Získala jsem nové sebevědomí a už se nenechat smést egem nějakého člověka. Nenechám si vzít samu sebe. Své místo.

Vím, že nic nevím. Rakovina může být projev potlačeného ega na těle. Nejde o to se jí zbavit, ale projít tím procesem, ať už se léčíte konvenčně, alternativně, nebo tyto cesty kombinujete. Neříkejte, že snad pro prozření nebudete potřebovat takovou zkušenost... Zvenku vypadá léčení rakoviny jinak, než když tím procházíte. Chemoterapie a ozáření byly důležité, ale ve skutečnosti mě léčila daleko větší síla...život.

S láskou a úctou
Ivana Valová
www.atlantskaskola.cz


[ HOME | KALENDÁŘ KURZŮ | STUDIJNÍ PLÁN | ČLÁNKY A RECENZE RSS | REGISTRACE | KONTAKT ]

Atlantská škola
Design a tvorba stránek Business Logic s.r.o.